Zpomal a uvidíš sebe

 Jsem opět tady a to po hodně dlouhé době. Příběhy všedních dní vznikly tak, jak je slyšíte. Jedná se o příběhy všedních dní. Snažím se zde otevírat tabuizovaná témata, týkající se každodenního života a také témata, která věřím, že vám čtenářům mohu něco dát. Dnes bych chtěla sdílet takovou osobní zkušenost.

Senzitivita a její přijetí

Přemýšlela jsem z jaké části to vzít a začnu od senzitivity. Znak, který jsem u sebe dříve trochu odmítala. Byla jsem zaměřena na výkon a prožívání určitých emocí jsem u sebe brala jako slabost. Ve zkratce to dopadlo přetížením a problémy se střevy. Od té doby jsem si řekla, že tohle už nikdy nechci zažít. Nechci už nikdy sklouznout k tomu, že jsem skončila dříve takto vyčerpaná. Dlouho jsem hledala odpovědi na všechny mé otázky. Byly to odpovědi, proč se mi tohle děje. Věděla jsem, že musím zpomalit. Byla jsem vychovávána a vedena k výkonu. Závodně jsem běhala na lyžích - nic světoborného, jestli mi rozumíš. 

Když skončila má životní etapa jak já ji říkám - v bublině, kdy jsem znala jen trénink, závody a školu, vstoupila jsem do toho velkého světa zodpovědnosti, kde nebyl už ten trenér, který by mi řekl co mám dělat, ale musela jsem to zjistit sama. Senzitivitu - tu jsem si nepřiznávala. Přeci jsem naučená, že to musím zvládnout, že pláč je slabost. Tehdy jsem už nějaký ten rok běhávala horské ultramaratony - chápej to spíše tak, že jsem šla v kombinaci s během a svým způsobem to byly takové osmihodinové až dvacetihodinové meditace. V těchto okamžicích se vám v hlavě vynořují různé věci a nebo také nic. Záleží jak moc jste přítomní. Co si budeme, co nějakých dvaceti hodinách pochodování na Lysou horu - jste už stihli v hlavě probrat naprosto vše a po závodě jste naprosto srovnaní řekla bych. Možná tohle zpětně byla nějaká potřeba vypínat hlavu na tak dlouhou dobu jako je dvacet čtyři hodin. 

Tělo řeklo "dost"

Ve zkratce jsem se vyčerpala na tolik, že jsem potřebovala přeorientovat své hodnoty a život od základů. Ze dne na den jsem skončila s ultramaratony. Nikdo tomu nerozuměl, ale po těch devíti letech v tomto odvětví a do toho nějaký ten pátek co jsem běhala - dávalo to cca čtrnáct let závodění v běžecké disciplíně, jsem zjistila že už to nechci. Že už si nechci dokazovat. V ten moment ta motivace ustála. Opět tady nebudu podrobně popisovat co se dělo. Kdo někdy běhal delší běžecké závody, určitě mi bude rozumět co znamená závislost na tom běžet a závislost na tom jít další závod a odborně závislost na endorfinech. Že mám tento problém jsem si uvědomila na přednáškách z fyziologie na vysoké škole. 

Naštěstí jsem vyhořela dříve, než jsem byla schopná se možná zničit. Všeho moc škodí. Běh byl moje droga, coping, únik a já nemohla přestat.... Jednoho dne jsem se však běžela závod v Beskydech a nemohla jsem ohnout nohu v koleni, noha však nebolela, ale nešla napnout. Tělo tu bolest nevnímalo. Nevím. Doběhla jsem do cíle, udělalo se mi tam špatně. Tehdy jsem poprvé v cíli nebyla šťastná. Bylo mi to jedno. A když se mi pak za pár minut udělalo nevolno - pravděpodobně se změny tlaku a já si lehla na zem, kde jsem pozorovala pohledy druhých lidí a opravdu jsem si připadala ne jako vítěz, ale spíše jako poražený. Viděla jsem tehdy ty soucitné pohledy mých kamarádů a běžeckých kolegů. V ten den se to ve mně zlomilo a věděla jsem, že to bylo už na hraně. 

Víte a já ty své hranice tak moc ráda posouvala. Jednoduše hlava mohla více než tělo. Tuto sezónu jsem běžela tuším ještě jeden nebo dva závody a pak jsem skončila. Měla to být pauza na neurčito, která trvá do teď. Asi už nemám potřebu si něco dokazovat. Motivovalo by mě maximálně to, že bych někomu pomáhala s tréninkem. Což jsem i teď minulé léto trochu dělala a bylo to moc fajn. V této cestě se vidím více, než v té honit se za výkonem. 

Emoce, které jsem neuměla cítit 

Tento příběh byl třeba sdělit, abych se dostala k té senzitivitě. Často se mi při závodě chtělo brečet, smát se, střídaly se emoce, ale já jen šla a běžela. Byla jsem tady a teď, naučená co a jak dělat, kdy pít, kdy jíst, co a jak - jako stroj, který podá kvalitní výkon. Šlo to. Tehdy jsem neuměla moc projevovat emoce. V ultramaratonech se ty emoce, bolístky, nejistoty, vše projevovalo. Vše se projevilo v krizi. Já tehdy začala říkat takové moudro, že jestli chceš opravdu poznat druhého člověka - tak s ním jdi ultramaraton. Dnes bych to upravila - stačí, když spolu půjdete přechod kopců na několik dnů. 

V tom ultramaratonu se přeci jenom projeví chování člověka v krizových situacích. Člověku dřív nebo později během závodu spadne maska. Vy pak víte s kým máte tu čest. 

Vraťme se k senzitivitě. Tehdy na mě ty emoce spadly většinou v cíli. Největší takový moment si pamatuji při Lysohorském čtyřlístku, kdy jsem v cíli ležela na zemi a brečela a ne proto že by se mi něco stalo, ale spíše díky kumulací emocí během závodu. Bylo to tak úlevný. Možná to byl jediný způsob tehdy, kdy jsem ty emoce dokázala projevit. 

Nové nastavení - vyváženost vnímavosti a výdrže

Brečím, směju se, projevuji vše. Píšu si spouštěče do deníku. Eliminuji stresory. A někdy je ten pláč největší úleva. U mě prakticky vždy. Teď pojďme od výkonu k citlivosti, kterou jsem potlačovala. Používám slovo senzitivita, ale klidně můžeme říkat citlivost. Senzitivita z hlediska vnímavosti vjemů mi připadá jako přesnější výraz. Tak jsem si ji tehdy, jak jsem skončila se závoděním začala uvědomovat, ale ještě ne na tolik, abych s ní dokázala pracovat. 

Co mi psaní dalo?

Později jsem začala emoce ventilovat ve tvorbě (psaní poezie) a časem se z toho stala terapie, ale i schopnost uchovat malé neopakovatelné okamžiky, jak jim říkám. Proto psaní miluji. Chvíle dokážou uchovat fotografie a texty, které vám uchovají vzpomínky. Jsem jiná. Vnímám více - vjemy, světla, okolí. 

Jsem občas přehlcená, ale už se to nebojím přiznat. Dovolím si říct, že se z toho stala jistá přednost. Musíte ji udržet v těch mantinelech, aby jste se z toho nezhroutili. Když cítím, že je toho hodně brečím, tvořím, běhám, píšu - postupně a nebo vše dohromady. Naučila jsem se pojmenovávat co spouští danou emoci, naučila jsem se své emoce přijímat, nepotlačuji je, ale snažím se se v nich neutápět. Zlatý střed je cesta jak to unést a ustát, i přes to, že jste senzitivnější - hodně senzitivnější, než vaše okolí. Chápu, že vás spousta věcí může vyčerpat. To se nám děje. Já tomu říkám - něco za něco. Úzkost je pak důsledek celkového přehlcení a obav jestli to zvládnu.

Lehká depka - nebo anhedonie?

Lehká depka a říkám záměrně depka ne deprese, ke mě dorazila včera, kdy jsem mluvila s mamkou a ona ve mě spustila jistou emoci a já jsem v ten moment měla pocit anhedonie, jak se odborně říká stavu, kdy nemáte žádnou radost. Bavily jsme se o nějakém tématu a ona ve mě vyvolala pocity, že toho v mém věku zvládala líp a jak a že já to vlastně nezvládám. První myšlenky byly takové, že jsem neschopná. Ty další byly - je to její vnitřní bolest, kterou projevuje tímto způsobem. Přesto se mě to dotklo na chvíli, než jsem si uvědomila - to není o tobě, ale o tom, co ten člověk prožívá. Tohle byla taková třešnička na dortu v mé několikadenní únavě. Člověk se pak už jako rozbrečí. 

Proč o tom píšu?

Píšu o tom proč? Snažím se veřejně psát o duševním zdraví a otevírat témata, která pro někoho mohou být tabu. Nemám ráda, když někdo hovoří o vyrovnanosti jako o trvalém stavu a to samé o nevyrovnanosti. Osobnost člověka je proměnlivá a je dobré tu proměnlivost udržet aby co nejmíň byla v jistých výkyvech, ale hodnotit vyrovnanost a nevyrovnanost je laické. Dnes je horší den a zítra může být líp. Teď se bavím o prožitcích. Vůbec teď nemluvím o dlouhodobých depresích, které se projevují jinak. 

Chci říct, nehodnoťte své emoce jako pozitivní a negativní. Jen je prožijte! Nepotlačujte je! Pojmenujte je. Přijměte je. Jak píšu ve svém poetickém světě, že světlo bez tmy možné není a nebo světlo a tma společně, autenticky a skutečně. Naučme se neodsuzovat a mluvme veřejně i neveřejně o tom, co se v nás odehrává, co prožíváme. Ti správní lidé vás za své emoce neodsoudí. Emoce jakou jsou úzkost, nejistota, strach, pocit tlaku a další jsou emoce jako jakékoli jiné. Jen my v naší společnosti jsme se naučili prosazovat lásku a radost a vytěsňovat strach a bolest a úzkost a depresi, zlost! Nejsi lepší ani horší. Jsi autentická osobnost se svými prožitky chováním a žádné z těchto emocí nejsou špatné.